Ochutnávka evropského veletoku
Smělá řeka ve své dolní nahotě.
Nemyslím si, že bych byl bez zkušeností z velkých řek.
Mám něco na Dunaji, Labe je také z velké části za mnou, ale Rýn, to je jiná kapitola.
Začnu tím, že jsem v klidu nějaké dobře utěsněné místnosti, občas klimatizované, brouzdal G.mapami a plánoval svou cestu. Po opuštění kanálu a zahlédnutí tohoto evropského veletoku bylo v plánu prostě zahnout doleva, tedy nahoru po řece a po nějakých dvě stě kilometrech si trochu zapádlovat až k městečku Koblenz, kde ústí další krásná řeka Mosel.
To byl plán.
V reálu jsem zrovna za poslední komorou německých kanálů a teď mne čeká tekoucí řeka.
Je to tu vysoké a objevit, kde tento kanál ústí mi chvilku trvá.
Nakonec se řeka objeví a všechny plány jsou jen minulostí.
Tomu se říká řeka.
Šířka jako ze žurnálu (pravda, na ruské veletoky to zdaleka nemá), na sever proudící masa vody a po opuštění klidného zázemí kanálu také silný nárazový vítr, který občas přinese drobné přeháňky.
To nic, jedeme podle plánu. Prostě se propádlujeme na jih a bude to sranda.
Pádlování proti proudu není tak o síle, jako o technice a vytrvalosti.
V plánu bylo využívat meandrů k postupu proti proudu, což teoreticky není vůbec obtížné. Naopak je to celkem sranda a když člověk trefí zpětný proud na pravém místě, je úžasné pozorovat, co dokážou fyzikální zákony s lodí.
To že občas spadne nějaký ten mrak v podobě dešťových kapek není v chladném létě také nic nepříjemného, ale ten nárazový vítr, který díky meandrující řece neustále mění svůj směr, tak ten trochu nabourává techniku jízdy proti proudu a byť je loď díky nákladu značně pod hladinou, ty drobnosti na palubě dokážou nabrat dost záludně vítr pod svá křídla. Takže s technikou držení správného směru to bylo dost silově vypjaté.
Ale ta rozhodující kapka asi po půl hodině snažení, zdolat několik kilometrů této řeky proti proudy byla pověstná dálničně-říční tepna.
Ne že by to bylo tak moc na obtíž, ale s přírodním zátiším (proud, déšť, vítr) se ten uměle vytvořený čtvrtý živel prostě pro násobil a nějak zapříčinil, že když jsem jel po vnějším okraji meandru, za nejsilnějšího proudu a snažil se dostat na vnitřní stranu řeky, tak ta tečka, co se objevila na horizontu, se po třech marných pokusech ponořit pádlo s úmyslem postupu vpřed stala velkou říční lodí, která jako utržená ze řetězu zkřížila cestu mému plánu dostat se na druhý břeh.
Přepádlovat na druhý břeh proti proudu, to bylo v praktickém provedení naprosto nemyslitelné. Holt, teorie je hezká, ale vrhnout se pod řítící se loď, na to jsem neměl dost odvahy.
Takže má odhadovaná rychlost byla kolem půldruhého kilometru za hodinu, což mi v optimistických odhadech vycházelo na maximálních dvacet kilometrů denně a to bez přestávek na jídlo, odskakování na toaletu a jiné chvilkové závaly odpočinku.
Před sebou jsem měl tak velká města jako Kolín, Bonn, jejichž říční délku jsem dle nepřesných map odhadoval od dvaceti do čtyřiceti kilometrů. Představa, že tam někde hledám místo na přenocování mne trochu zaskočila a tak jsem po zralé úvaze překvapeného vodáka nechal BarCZu svému osudu.
Rázem jsem se ocitl přídí po proudu a to co mi trvalo celou věčnost, jsem rázem projel bez mrknutí oka.
Bylo rozhodnuto. Druhou mapu na západní část Německa potřebovat nebudeme a musíme věřit na možnost proplutí skrze BeNeLux.
A tak jsem se nechal unášet (osudem, proudem, ostychem …)
Tak po deseti dnech máme za sebou další řeku, tentokrát Labe na naší straně a za hranicemi pojmenovanou Elbe.
